Spor o plavky i únavu. Jak se ženy prosazovaly na olympijských hrách

Olympijské hry v Paříži by se příští rok krom jiného měly stát prvními, kde budou zcela rovnoměrně zastoupeni sportovci a sportovkyně. Nebude to samozřejmost, ani trochu. Spíš cíl dlouhé emancipační cesty, která začala shodou okolností také ve francouzské metropoli, v roce 1900.

Ačkoli baron Pierre de Coubertin má nezpochybnitelnou zásluhu na obnovení tradice olympijských her v roce 1896, mezi jeho plány rozhodně nepatřila představa, že by pod pěti kruhy měly soutěžit i ženy. V mnoha ohledech zůstával až do konce života mužem 19. století – a pohled na sportování žen k nim patřil.

„Olympiáda s ženami by byla nepraktická, nezajímavá, neestetická a nevhodná,“ prohlásil. Podle francouzského aristokrata by jejich jedinými rolemi měl být potlesk pro sportující muže a předávání trofejí.

Navzdory jeho postojům se už v roce 1900 do olympijských soutěží zapojilo dvaadvacet sportovkyň. Historicky první šampionkou se stala hraběnka Hélène de Pourtalès, jachtařka narozená v New Yorku a reprezentující Švýcarsko, kam se provdala.

Další ženy zápolily v tenise, golfu a kroketu. I v dalších letech platilo, že ženy se na OH smějí věnovat pouze těm sportům, kde vynikne jejich krása, půvab a elegance. Nebo přesněji to, co za krásu, půvab a eleganci považují muži. Tedy sport žen ano, v podstatě nic proti němu nemáme, ale nesmí při něm být zpocené ani utrmácené. Proto jednou z prvních povolených disciplín se stalo krasobruslení, už v roce 1908, jako součást letní olympiády.

Spor o plavky

Přísná byla rovněž pravidla týkající se oblékání. Odhalovat paže nebo nohy bylo tabu, o choulostivějších místech nemluvě. Například v roce 1912, kdy se do olympijské programu dostalo plavání žen, aspoň symbolicky ve dvou disciplínách, odmítl americký olympijský výbor vyslat do Stockholmu své reprezentantky – právě kvůli sporům, jak dlouhé (nebo spíš krátké) smějí být plavky.

Dalším milníkem se stal rok 1928 a premiéra atletických soutěží žen v Amsterdamu. Bohužel dopadla poněkud nešťastně. V cíli běhu na 800 metrů se několik běžkyň sesunulo na dráhu, ať už vyčerpáním, nebo ze zklamání. Funkcionáři tím byli natolik zděšeni, že osmistovku z programu vyškrtli! A zákaz trval dvaatřicet let.

Co na tom, že podobně občas vypadaly i závěry mužských závodů. Ale zatímco u nich bylo vyčerpání považováno za důkaz bojovnosti a mimořádného úsilí, v případě žen se považovalo za cosi nemístného až odpudivého.

Dokonce u tak esteticky vyhraněného sportu, jakým je gymnastika, zůstávaly ženy dlouho ve vedlejší roli. Až do roku 1948 se udělovaly medaile pouze v soutěži družstev, teprve od Helsinek i za cvičení na jednotlivých nářadích.

V té době ženy stále tvořily pouze zhruba desetinu olympijských účastníků. Ale jejich počet rostl, jak se začaly zařazovat nové sporty a disciplíny. Nebylo to však kdovíjak rychlé tempo. Ještě v Atlantě 1996, což není zase tak dávno, se dostaly teprve mírně nad třetinu. Předloni v Tokiu už to bylo 48 procent a většina výprav měla, podle doporučení MOV, vlajkonoše obojího pohlaví.

Mimochodem, vůbec první vlajkonoškou se už v roce 1932 stala britská krasobruslařka Mollie Phillipsová. Ale byla to spíš cnost z nouze. Její země vyslala do Lake Placid pouze čtyřčlennou výpravou, všechny její účastnice byly ženy, tak na některou z nich to prostě muselo padnout…

Hvězdy Čáslavská a spol.

Poválečná doba přinesla ve sportu spoustu změn a nových impulsů. Mezi nimi i rostoucí počet ženských olympijských hvězd s globálním dosahem. Hned v roce 1948 jí byla atletka Fanny Blankers-Koenová z Nizozemska, držitelka čtyř zlatých medailí. O dvanáct let později oslnila černošská sprinterka Wilma Rudolphová, jejíchž úspěch hodně pomohl rozvoji ženské atletiky v USA.

Pak přišla éra gymnastických královen Věry Čáslavské, Olgy Korbutové nebo Nadii Comaneciové. A průběžně, už od doby nezapomenutelné Sonji Henie, tady byl zástup populárních krasobruslařek.

Nicméně o pozornost sportovního světa musely neustále bojovat. A ne vždycky úspěšně. Třeba když v roce 1968 americká sprinterka Wyomia Tyusová jako první obhájila zlato na 100 metrů (po ní to dokázal až Carl Lewis, o dvacet let později), moc humbuku se kolem toho nestrhlo. Stejně tak její protest proti rasové diskriminaci v USA nevyvolal zdaleka zájem jako v případě mužských kolegů.

Paradoxně rozvoji ženského sportu pomohlo soupeření dvou znepřátelených bloků v dobách studené války. Západ i Východ považovaly sport za pokračování politiky jinými prostředky (Východ o trochu víc), tak do něj zejména v 70. a 80. letech hodně investovaly. Důležité bylo získat co nejvíc medailí, a ty ženské přeci měly v souhrnném hodnocení stejnou hodnotu, navíc jich stále přibývalo.

Ženy mi psaly dopisy a děkovaly mi, co jsem pro ně prostřednictvím sportu udělala.

Pro ženský sport – nejen na OH – bylo typické i to, že déle než mužský zůstával doménou zemí z Evropy, Severní Ameriky a Austrálie. Čím méně práv a čím závislejší postavení měly ženy v asijských nebo afrických zemích, tím těžší pro ně bylo prosadit se ve sportu. Například když Keňané už medaile sbírali po hrstech, Keňanky teprve kráčely k prvním nesmělým úspěchům. Řečí letopočtů: 1964 versus 1996, takový je časový rozdíl mezi prvními olympijskými medailemi.

První muslimská šampionka

V tomto ohledu se klíčovou událostí stalo vítězství marocké atletky Nawal El Moutawakelové na OH 1984 v Los Angeles, kdy vyhrála – částečně i díky bojkotu komunistických zemí – závod na 400 metrů překážek. Byla první muslimskou olympijskou šampionkou. Doma se stala národní hrdinkou, do USA jí telefonoval sám král. Ale co víc, stala se inspirací pro další sportovkyně ze zemí, jimž se říkávalo třetí svět.

„Ženy mi psaly dopisy a děkovaly mi, co jsem pro ně prostřednictvím sportu udělala. Dámy se závojem i bez něj mi říkaly, že jsem je osvobodila,“ vzpomínala na vrchol své kariéry, kterou bohužel už o rok později musela pro zranění předčasně ukončit.

Od Londýna 2012, kdy se do programu dostal i box žen, už žádný z olympijských sportů není určený pouze mužům. Mezi týmovými soutěžemi se ženám otevřely i ty tzv. tradičně chlapské – fotbal od roku 1996, lední hokej se přidal hned v Naganu 1998. A jak už bylo v úvodu zmíněno, příští rok v Paříži bude o medaile bojovat stejný počet sportovců i sportovkyň.

Konec příběhu? Zatím ne tak úplně. Mezi funkcionáři stále vládne poměr jako na sportovištích v minulém století. Vždyť první ženy byly do MOV přijaty až v roce 1981 a dnes jich je pouze 39 procent. Vyrovnaný je aspoň počet členů komisí MOV, což dává předpoklad, že brzy tomu bude podobně také na nejvyšší úrovni. Ostatně mezi kandidáty na funkci předsedy MOV, který bude volen v roce 2025, jsou zmiňovány i Kirsty Coventryová ze Zimbabwe (předsedkyně komise sportovců) a Nicole Hoevertszová z Aruby (místopředsedkyně MOV).

Sport mužskýma očima

Muži stále mají výraznou převahu i v médiích, takže pohled na sportovní akce zůstává do jisté míry pohledem mužů. Od roku 1948, kdy Fanny Blankers-Koenová byla označována za „létající hospodyňku“, se toho zase tak moc nezměnilo. Ještě dnes je běžné, že u sportovkyň se veřejně hodnotí nejen vzhled a atraktivita, nýbrž se zdůrazňuje i rodinná situace.

Pokud reportéři chtějí říct nějakou zajímavost o cyklistovi nebo hokejistovi, velmi pravděpodobně nevypustí do éteru, že je „osmadvacetiletým otcem dvou dětí.“ U sportovkyň se o podobných věcech mluví neustále.

K tomu si přidejte oslovování. Sportovkyně jsou nejen v televizních přenosech stále „děvčata“, případně „girls“ nebo „Mädchen“, zatímco o Usainu Boltovi nebo Michaelu Phelpsovi asi nikdo neřekl nebo nenapsal, že jsou chlapci.

Zkrátka ještě pár kroků na cestě je třeba udělat.