Šampionka Strachová: Ošklivým komentářům se nevyhnete. Skrze média ale můžete i motivovat

Tiskové konference, rozhovory po nepovedeném závodu i ztráta soukromí. To vše je součástí života profesionálního sportovce, a dobře to zná i Šárka Strachová, někdejší mistryně světa a bronzová olympijská medailistka v alpském lyžování. Za svou kariéru si pod drobnohledem médií prošla drsným rozchodem s otcem a trenérem v jedné osobě nebo operací nezhoubného nádoru na mozku.

Nejen o vztahu s novináři vyprávěla na semináři Sport a média z pohledu sportovkyň a sportovců i rovného zobrazení, který přichystala Komise rovných příležitostí ve sportu ve spolupráci s českými univerzitami. „Při větších tiskových konferencích jsem vždy byla nervózní a měla ledové ruce. To mě nikdy neopustilo,“ prozradila například.

Působíte spíše introvertně. Jaké pro vás bylo vystupovat v médiích?
Bylo to stresující. Je to ale něco, co se můžete naučit a budete to brát jako součást povolání, které děláte. Samozřejmě, když se dařilo, užívala jsem si to víc, než když nastaly celkem vyhrocené situace.

Mluvit s novináři bezprostředně po závodě, který se třeba nevydařil, je asi nepříjemné pro každého…
Je to součást celého procesu. Stejně jako jdete na start a máte před sebou jízdu, tak v cíli máte říct pár vět novinářům. Prostě rutina, která k tomu patří.

Když jsem byla mladá, pročítala jsem diskuze pod každým mým rozhovorem. Časem se naučíte, že to nemá cenu, protože ošklivé komentáře tam budou vždy, ať ten článek bude jakýkoliv.

Myslíte si, že je pro sportovce důležité umět komunikovat s médii? 
Určitě je to dobré. Někdo je přirozeně extrovert, rád vystupuje a je to pro něj jednodušší. Ale jak říkám, dá se to naučit. I pro extroverty je občas důležité osvojit si určitá pravidla, jak komunikovat s médii.

Učila jste se to nějak vy?
Nejvíce mě naučily zkušenosti. V rámci partnerství s jedním sponzorem jsem měla také mediální trénink, který byl poměrně intenzivní. Trval asi jeden nebo dva dny a dal mi dost zajímavých tipů a ukázal pohled očima novinářů. Sportovcům bych určitě něco podobného doporučila.

V diskuzi v rámci semináře jste mluvila o tom, že jste při komunikaci s novináři nastavovala hranice. Podařilo se vám to vždy?
Ke konci kariéry ano, ale zezačátku jsem byla naivní, nepolíbená, bezprostřední. Zkušenosti mě hodně naučily, takže myslím, že v závěru už jsem s tím uměla velmi dobře pracovat.

Zmiňujete zkušenosti, které byly určitě i negativní. Co vám pomáhalo se s nimi vypořádat? 
Naučila jsem se to neřešit, odosobnit se od toho. Když jsem byla mladá, pročítala jsem diskuze pod každým mým rozhovorem. Časem se naučíte, že to nemá cenu, protože ošklivé komentáře tam budou vždy, ať ten článek bude jakýkoliv. Zjistíte, že je jedno, jestli jde o váš rozhovor nebo rozhovor s jiným sportovcem, hercem nebo politikem. S vámi to totiž nemá nic společného a je důležité pochopit, že by vás to nemělo trápit ani zajímat. K tomu závodník musí dojít prací na sobě a zkušenostmi. Když tohle řeknete šestnáctileté holce, stejně vám nebude věřit.

Výrazným momentem vaší kariéry byl rozchod s otcem, který vás trénoval. Během diskuze jste říkala, že pro vás nebylo vůbec jednoduché o tom veřejně mluvit. Předpokládám, že to bylo i tím, že novináře spíše zajímala osobní rovina celé situace…
Určitě propírali spíše soukromí, bylo to pro ně velice zajímavé téma. Říkala jsem si, kde je hranice. Jsem mediálně známá, protože jsem úspěšný sportovec a chápu, že každého částečně zajímá i moje soukromí, tohle ale už bylo hodně do hloubky, hodně vyhrocené a hodně náročné. I kdyby o tom nikdo nevěděl, zažíváte náročné období a když ještě vidíte, že to média rozebírají, zaznívají různé informace a vy musíte svolávat tiskové konference a vysvětlovat úplně cizím lidem svoje hluboké, citlivé a soukromé věci, je pak těžké se v tom nějak zorientovat.

Jak jste se připravovala na to, co médiím řeknete?
Ono se na to nedá moc připravit, emoce pracují. Říkáte si, proč to vlastně musíte cizím lidem vysvětlovat – rozchodů otce s dcerou je bohužel spoustu, tak proč zrovna ten můj se musí medializovat jen proto, že umím rychle jezdit na lyžích? Takové otázky vás prostě napadají a snažíte se s tím nějak pracovat.

Co vám pomohlo se s tím smířit?
Musíte si tím projít. Den po dni, krok za krokem. Všechno nějak odezní, nejlepší léčitel je čas. Vždy přijde nějaká vlna, kdy to lidi zajímá, a pak přijde jiná, aktuálnější kauza, která lidi začne zajímat víc.