Setkání olympioniků po 50 letech. Dojemné moře vzpomínek na Mnichov a Sapporo

Úsměvy, objetí, a především vzpomínky na úžasné chvíle. Takové bylo setkání olympioniků po 50 letech od her v Sapporu a Mnichově, které uspořádal Český olympijský výbor ve spolupráci s Českou televizí. Na Kavčí hory dorazilo osm desítek bývalých reprezentantů z roku 1972.

Slavnostní akci zahájil předseda Českého olympijského výboru Jiří Kejval. „Je to unikátní setkání. Scházíme se zde ve federálním formátu, to mě moc těší.“ Program, který moderoval Petr Vichnar, začal sestřihem ze zimních olympijských her v Sapporu a připomenutím československých úspěchů.

Na plátně se vzpomínalo i na tehdy jediného olympijského vítěze ze Saporra, krasobruslaře Ondreje Nepelu, který zemřel v roce 1989 ve věku 38 let.

Pak už vzpomínali pamětníci v sále. „Je to strašně dávno, vzpomínky nejsou takové, ale bronzová medaile z her byla pro hokej velkolepá. A nejkrásnější vzpomínka? Jak nám dávali medaile na krk. Že to takhle dopadne, jsme po prvním zápase moc nevěřili,“ usmíval se hokejista Richard Farda.

„Považoval jsem si toho, že jsem mohl poznat Japonsko, jiný kus světa,“ řekl slavný brankář Jiří Holeček, co se mu vybaví při zmínce na Sapporo.

Málem jsem závod zaspala. Jak byl časový posun, tak jsme brali prášky na spaní, které zabraly až později v noci.

Poslední ze tří medailí ze Sappora dovezla do Československa běžkyně na lyžích Helena Balatková. Její bronz byl tehdy historicky první olympijskou medailí pro náš běh na lyžích. Málokdo ale ví, že nechybělo mnoho, a start závodu na 5 kilometrů by nestihla.

„Málem jsem závod zaspala. Jak byl časový posun, tak jsme brali prášky na spaní, které zabraly až později v noci. Vzbudil mě trenér, který bouchal na dveře,“ prozradila Balatková, která zavzpomínala i na tehdejší tréninkové podmínky.

Jako amatérka chodila do zaměstnání a trénovala třeba v pět ráno, a pak zase ve čtyři odpoledne po práci. „Ale jezdili jsme na soustředění a ta jsme si užili.“

Zlato vyhrál v teplákách

Na řadu se dostali reprezentanti z letních her 1972. Po sestřihu nejzajímavějších momentů z Mnichova se hodně vzpomínalo na zesnulého diskaře Ludvíka Daňka, který po stříbru z Tokia 1964 a bronzu z Mexika 1968 vybojoval v Německu vytoužené zlato.

„Jel jako favorit do Tokia a měl stříbro. Jel jako favorit i do Mexika a získal bronz. Do Mnichova už jako favorit nepřijel. Ludva po předposledním hodu byl pořád třetí. A já si vzpomínám, že tehdy se čílil předseda olympijského výboru, že na poslední pokus jde Ludva v teplákách. A hodil v nich 64,40 metru a vyhrál. Pak nám ve vesnici ukazoval, že mu praskly trenky,“ připomněl zlatý moment sprinter Jiří Kynos, který byl členem štafety, jež v Mnichově doběhla čtvrtá.

„Prohráli jsme o tři setiny, o štafetový kolík. Když jsme doběhli, byl jsem nesmírně smutný. Měl jsem slzy v očích a brečel jsem v tunelu,“ povzdechl si Kynos.

Nezapomnělo se ani na druhého zlatého medailistu z Mnichova, zápasníka Vítězslava Máchu. Bohužel se nezúčastnil setkání osobně, ale na plátně se pustil předtočený rozhovor. „Shazoval jsem tehdy deset kilogramů. To není sranda. Pak přijdete do olympijské jídelny a můžete se jen dívat,“ pobavil sál při vzpomínce na Mnichov a přidal i perličku z finálového zápasu. „Byl tam pozvaný řecký král, že bude Řekovi po finále předávat zlatou medaili. Tak jsem jim to pokazil.“

Na úspěšný olympijský turnaj vzpomínali i stříbrní házenkáři. „Trenér Vícha vyměnil kádr. Ve skupině jsme si příliš dobře nevedli, ale když jsme se blížili medaili, porazili jsme Švédy o tři góly. Trenér v nás probudil vzpomínku na Sovětský svaz tak, že jsme jim to chtěli vrátit. Porazili jsme je podobně. Ve finále pak byla Jugoslávie, nad kterou jsme vyhráli jen občas, to bylo jasně v jejich režii. Ale za stříbro jsme byli velmi rádi,“ řekl Vladimír Haber, který na hřišti zářil jako spojka.

Nezapomnělo se ani na úspěchy veslařů. Stříbro vybojovala dvojka s kormidelníkem ve složení Oldřich Svojanovský, Pavel Svojanovský a Vladimír Petříček. „Na dvojce měl na startu Pavel Svojanovský býčí sílu, takže dokázal otočit loď do bójek. Na startu jsme byli vždycky trochu nakřivo, aby se Pája v prvních třech záběrech vyřádil, a pak už jsme jeli rovně,“ smál se kormidelník Petříček, který byl i u bronzu čtyřky s kormidelníkem.

Tehdy medaili vybojoval společně s Vladimírem Jánošem, Otakarem Marečkem, Karlem Neffem a Františkem Provazníkem. „Byl jsem v transu. Probudil jsem se 500 metrů před cílem, kde vedle nás jeli Rusové na stejné úrovni. Jejich kormidelník se je snažil povzbudit a křičel – Maladci, za rodinu! No, nevyšlo jim to,“ šibalsky se usmál Janoš.

V závěru shlédli olympionici film Viděno osmi. Dokument o letních olympijských hrách v roce 1972, který je složen z osmi částí, jež natočili významní světoví filmoví režiséři včetně Miloše Formana.

„Je to dobře, že jsme se po padesáti letech sešli. Někteří to bohužel už nestihli. Na jednu stranu na hry vzpomínám radostně, ale na druhou smutně, kvůli atentátu na izraelské sportovce,“ řekl Oldřich Svojanovský, který  je dlouholetým předsedou Českého klubu olympioniků.

„Krásné je, že setkání vyšlo na rok, kdy si připomínáme sto let od narození Dany a Emila Zátopkových. My všichni sportovci jsme k nim vzhlíželi,“ dodal Svojanovský.

Do konce letošního roku Česká televize odvysílá záznam ze setkání olympioniků po 50 letech.