Paralympijský šampion Ježek: K úspěchu neexistují zkratky

Přehršel energie v dětství napínal nesprávným směrem. „Vyrušoval jsem ve škole,“ směje se cyklista Jiří Ježek, šestinásobný paralympijský šampion. „Rodiče mě pak dali do Sokola, aby upustili moji energii.“ Přestože v jedenácti letech přišel při autonehodě o nohu pod kolenem, sportovat nepřestal. Sport ho totiž naučil víc než jen cílevědomě pracovat.

Co vám tedy sport všechno dal?
Jako lenivý kluk jsem pochopil, že bez práce není úspěch možný ani ve sportu ani v životě, že k němu neexistujou zkratky. Sport mi dal radost ze života, je to obrovská euforie. A naučil mě i prohrávat. Je běžné, že se vám v životě nepodaří vše tak, jak o to usilujete. A s tím se člověk musí vyrovnat.

Jak to tehdy bylo s tím vaším vyrušováním ve škole?
Používal jsem svou energii nesprávným způsobem a tak jsem začal chodit do Sokola, pak se k tomu začaly nabalovat další sporty. Až ta v deseti letech jsem pochopil, že život není jenom o tom ležet u televize a koukat na dětské pořady. Možná díky tomu, že jsem prvních deset let nic nedělal, nastřádal jsem energii a dokázal se sportu věnovat až do takového věku. Je mi 42 let a pořád mě baví a inspiruje, abych na sobě každý den pracoval.

Přesto se chystáte na poslední sezonu, že?
Je to pravda, tahle sezona bude moje poslední a o to víc se na ni těším. Uvědomuju si to a vážím si každého tréninku a určitě si budu vážit i každého závodu. Těším se, že tu práci, kterou mě naučil sport, budu moct použít v dalším životě, ať už budu dělat cokoliv. Myslím, že úspěšní sportovci jsou úspěšní i v dalším životě, protože na sobě umějí pracovat. Zvládají také překonávat každodenní nudu, ne každý den má člověk před sebou velký projekt nebo něco, co ho opravdu baví.

A umějí překonávat i bolest...
O bolesti já bych mohl vyprávět. (úsměv) Dělám sport, který opravdu bolí - ať už trénink nebo závod. Mě osobně docela dost, protože mám tělo ještě víc ztýrané. V dnešním životě člověk narazí na mnoho nepříjemností, a i to mě sport naučil. Nejsem takový tvrďák, jak vypadám.

Už máte v hlavě, kde byste chtěl v budoucnu zakotvit?
Představu samozřejmě mám, ale mám jich víc. Teď bude na mně, abych si popřemýšlel, kterou tu cestu si zvolím. Buď je nakombinuju, nebo si vyberu jeden obor, který mě bude bavit. Nevím, ale na tuhle výzvu se těším.