Vzpomínky na Tokio 64: Daler urval zlato na nejnebezpečnější trati

Vraťme se zpátky v čase o 60 let. Zavzpomínejme na medailové úspěchy československých sportovců z her v Tokiu 1964, které se staly pro naši republiku jednou z nejúspěšnějších olympiád historie. Tentokrát si připomeneme příběh zlatého dráhového cyklisty Jiřího Dalera.

Na kalendáři je datum sobota 17. října 1964. Tehdy čtyřiadvacetiletý dráhař Jiří Daler se probudil do dne, který nadobro změnil jeho život. Čeká ho závod ve sprintu na nejnebezpečnější a nejtěžší trati na světě.

Velodrom Hačiodži má betonový hrbolatý povrch a klopené pětačtyřicetistupňové zatáčky. I těm nejlepším závodníkům dělá problém se s touto olympijskou tratí sžít. Například osmnáctiletý talent a čerstvý mistr světa Nizozemec Tiemen Groen končí překvapivě v semifinále.

Daler poznal trať doslova na vlastní kůži, když těsně před závodem padá a sedře si obrovský mozol na ruce. Jenže taková prkotina ho nemůže zastavit.

Vždyť po semifinálové výhře nad favorizovaným Isakssonem byl v takovém transu, že si serval z hlavy helmu a hodil ji mezi diváky. Jenže pak si uvědomil, že nemá náhradní a za chvíli bude muset nastoupit do boje o zlato.

Japonští fanoušci mu však helmu vrátili a Daler tak mohl nastoupit do bitvy s kontroverzním Italem Ursim, který byl tehdy podezřívaný z užívání dopingu. Ursi měl ve finále famózní začátek a po úvodních kolech se zdálo, že je o olympijském vítězi rozhodnuto.

Jenže československý závodník se nehodlal vzdát a neustále zrychloval. Italovi ke konci začali docházet síly a Daler nakonec slavně zvítězil v čase 5:04,75. Ursi zajel finále za 5:05,96.

„Cítil jsem se výborně a plný sil. Důležité bylo, že jsem nepřepálil začátek finále. Když jsem pak začal stahovat Ursiho náskok, tak jsem si uvědomil, že mohu vyhrát,“ usmíval se Daler po vítězství ve stíhačce jednotlivců, která měla premiéru právě na hrách v Tokiu 1964.

 „Čtyři roky jsem myslel na tento den. Ani v nejtajnějších snech jsem o zlaté medaili nepřemýšlel,“ prozradil olympijský vítěz.

Za zlato dostal tehdy 6000 korun a lednici. Po návratu do vlasti pak dál musí chodit do práce. Pracuje na konstrukcích, ve vývojové laboratoři, ve zkušebně přístrojů, denně od půl sedmé do půl třetí. Dva dny v týdnu pak má povoleno odpoledne místo práce trénovat.

Po olympijských hrách v Mexiku 1968 mu je překvapivě povoleno přestoupit do zahraničí k profesionálům a závodí s hvězdami, jako je legendární Eddy Merckx, kterého poznal už na hrách v Tokiu.

Po konci kariéry Daler trénoval v Dukle Brno. Dodnes usedá na kolo a vyráží se projet po Brně a okolí. „Nedovedu si představit, že bych spoustu věcí řešil autem nebo MHD. S kolem se dostanu všude a zaparkuju taky všude,“ říká jedenaosmdesátiletý olympijský vítěz.