Olympijský šampion i filmová hvězda. Nejslavnější Tarzan řádil i v Praze

Jediným sportovcem historie, který získal pět zlatých olympijských medailí, ale když zemřel, titulky novinových nekrologů to nezmiňovaly, se stal Johnny Weissmüller. Jeho proslulost coby fenomenálního plavce totiž přebily úspěchy na filmovém plátně, kde se stal nejslavnějším Tarzanem.

Vlastně jeho původní křestní jméno znělo János. Weissmüller se totiž 2. června 1904 narodil v německé rodině, která už šestou generací žila na předměstí Temešváru, v dnešním Rumunsku. Když mu ale bylo sedm měsíců, rodiče se rozhodli Uhry opustit a přestěhovat do USA. Při vyplňování imigračních dokumentů pak synovi přidělili jméno Johnny.

Kupodivu nějaký čas tvrdil, že se narodil v Chicagu. Před olympijskými hrami v Paříži 1924 se totiž začalo řešit, jestli je vůbec americkým občanem a má právo startovat. Záminkou se stal případ jeho otce, který dvakrát neuspěl s žádostí o získání občanství v USA, kvůli chabé angličtině. Weissmüller prohlásil, že on pochází z Chicaga, tak není co řešit.

Tři zlaté pro hvězdu

Do Paříže tenkrát cestoval jako jasný favorit. Byl zlatým dítětem nejen amerického plavání. První světový rekord překonal už v sedmnácti letech a v roce 1922 na kraulařské stovce prolomil magickou hranici jedné minuty. Časem 58,6 překonal dosavadní maximum téměř o dvě vteřiny. Vysloužil si za to přezdívku „human fish“.

Očekávání splnil stoprocentně. Vyhrál závody na 100 a 400 metrů volný způsob, byl i finišmanem štafety 4x200 metrů. Získal tři z šesti zlatých medailí, které se tehdy v mužské kategorii udělovaly. Jako bonus přidal bronz z turnaje vodních pólistů.

Společně s finskými atlety Paavem Nurmim a Villem Ritolou a domácím šermířem Rogerem Ducretem se stal největší hvězdou OH. Tedy co do počtu medailí. Charismatem a zájmem médií jasně dominoval. Stal se prvním sportovcem, jehož věhlas měl světového parametry a lidé ho znali nejen podle jména, ale i tváře.

Exhibice na Slovanském ostrově

Po skončení pařížské olympiády si to namířil na závody do Vídně a Budapešti. Když se o tom dozvěděli českoslovenští funkcionáři, chtěli tuhle sportovní atrakci mít taky – a povedlo se jim zorganizovat jeho start v Praze.

Weissmüller přijel na dva dny a na plovárně Slovanského ostrova se představil v exhibičních závodech na 50 a 400 metrů. Oba pochopitelně s přehledem vyhrál. Svým českým soupeřů, Antošovi a Bičákovi, navíc pomohl k překonání národních rekordů.

„Američan Weissmüller byl u startu i cíle pozdravován bouřlivým potleskem a voláním. Nedal zřejmě do závodu vše, ale i tak jeho plování bylo vskutku sensační podívanou. Jeho styl je zajisté svérázný. Pohyb pažemi je téměř ledabylý. Zato jeho práce nohama je tím, co učinilo z Weissmüllera fenoména. Jeho nohy při crawlování nezadají si ničím šroubům parníčku, jeho start a obrátky jsou třídou pro sebe,“ chválily ho Lidové noviny.

Národní listy byly zase nadšené „originálním vodním sketchem“, který Weissmüller předvedl s americkým parťákem Krügerem: „Oba se ukázali roztomilými, zábavnými humoristy. Bouřlivý, hýřivý a hřejivý smích otřásal závodištěm při jejich vodní komice, a byl důkazem, že diváci plně chápají, co znamená americká výchova: návrat k přírodě a radost ze života."

Neporažený šampion

Na dalších olympijských hrách, v roce 1928 v Amsterdamu, měl čestnou úlohu být americkým vlajkonošem. Mimochodem, výpravu vedl generál Douglas MacArthur, budoucí velitel spojeneckých vojsk v bitvách o Tichomoří za druhé světové války.

V bazénu Weissmüller obhájil zlaté medaile ze stovky a štafety. O úspěchu na trati 400 metrů ho zřejmě připravilo rozhodnutí trenéra, že se má šetřit na zápasy vodního póla, kde se několik hráčů potýkalo s nemocí – nakonec americký tým vybojoval pouze sedmé místo.

Pokud v Paříži byl hvězdou, tak v Amsterdamu jeho slávy vystoupala ještě o patro výš. Nizozemská královna Vilemína mu udělila zvláštní ocenění za přínos sportu, v USA byl podruhé přijat americkým prezidentem, do Japonska ho pozval mladší bratr císaře Hirohita a nabídl mu funkci reprezentačního trenéra. Weissmüller odmítl. Ale už v předchozích měsících dával najevo, že sezona 1928 je jeho poslední mezi amatéry. V prosinci skutečně oznámil odchod ze scény.

Loučil se jako pětinásobný olympijský vítěz, dvaapadesátinásobný mistr Spojených států a pokořitel 67 světových rekordů. Tolik jich bylo i proto, že se ještě evidovaly na metrových i yardových tratích. Přesto je to výjimečné číslo. V oficiálním závodě nebyl Weissmüller nikdy poražen. Úspěchy sbíral i v dálkovém plavání, například vítězstvími na Chicago River Marathonu dlouhém 3200 metrů.

Nejslavnější z Tarzanů

Na rozdíl od jiných plavců věděl, že se nechce stát trenérem ani plavčíkem. Lákal ho film. Však Praha nebyla jediným městem, kde obecenstvo bavil komediálními kousky.

Hned v roce 1929 si zahrál okrajovou roli Adonise v jednom filmovém muzikálu, ale pravé slávy se dočkal teprve v životní roli Tarzana. Jako vysoký, charismatický plavec s výraznou muskulaturou, který se líbil ženám, se do ní vyloženě hodil.

Prvním snímek se jmenoval Tarzan, syn divočiny a do kin šel v roce 1932. V průběhu šestnácti let přidal dalších jedenáct tarzanovských filmů. Všechny byly divácky úspěšné, po celém světě. Jak později přiznával, nebylo to žádné sofistikované herectví. „Skákal jsem po liánách, plaval ve vodě a vedl proslovy typu: Já Tarzan, ty Jane. A to mi vydělávalo peníze.“

Stal se ztělesněním role Tarzana podobným způsobem, jakým Sean Connery později uvedl na scénu Jamese Bonda. Hodně fanoušků bude tvrdit, že líp to nikdo nedokázal.

S filmovou sérií se rozloučil v roce 1948. Bylo mu čtyřiačtyřicet let, byl okoukaný a Hollywood potřeboval nové hvězdy. Pro roli Tarzana byl vybrán Lex Barker, v Evropě později známý zejména ze zfilmovaných mayovek, kde hrál mj. Old Shatterhanda.

Weissmüller však filmový byznys neopustil. Dalších osm let ztvárňoval typově podobnou roli v sérii Jungle Jim, celkem si zahrál v šestnácti pokračováních. „V podstatě to byl Tarzan, který mluví ve větách a nosí tričko,“ vtipkoval.

Důležité taky bylo, že nový projekt mu zajistil peníze, kterých potřeboval stále víc. Za role Tarzany totiž dostával pouze jednorázový honorář a neměl ve smlouvě klauzuli o dodatečných příjmech za reprízy. A taky žil dost pestrý, nákladný život. Byl tím, čemu se dnes říká celebrita. Party, cestování, vysoká společnost. Do toho čtyři rozvody, i to mu odlehčilo bankovní účet.

Chvíli měl společnost na výrobu zahradních bazénů, pak investoval do obchodů se zdravou výživou, komentoval závody, ale s přibývajícím věkem podobných příležitostí ubývalo. Stejně jako ve filmu. Přestěhoval se tedy do Las Vegas a dělal VIP hostitele v jednom kasinu, společně s boxerem Joem Louisem.

V roce 1974 – to mu bylo sedmdesát – si zlomil nohu i kyčel. A v nemocnici zjistil, že ačkoli byl dlouholetým úspěšným sportovcem, má nemocné srdce. O tři roky později dostal první z infarktů a zůstal odkázán na trvalou lékařskou péči. Na veřejnosti se naposledy objevil v roce 1976, kdy byl uveden do World Body Building Guild Hall of Fame.

Poslední roky života strávil společně s pátou manželkou v mexickém Acapulcu. Nedaleko míst, kde točil poslední z tarzanovských filmů – Tarzan a mořské panny. Zemřel 20. ledna 1984 na otok plic. Weissmüllerovým posledním přáním bylo, aby při pohřbu zazněl třikrát jeho slavný Tarzanův křik.

Olympijské medaile, které odstartovaly jeho cestu k celosvětové slávě, už dávno neměl. Vzdal se jich v roce 1976, kdy je věnoval do charitativní aukce. Dnes je najdete v muzeu mezinárodní plavecké Síně slávy.