Po odchodu maminky ji vyléčila lukostřelba. Teď ji Horáčková napodobila a plní si sen

Stejný sport, stejné příjmení, jen jiné datum. Po třinácti letech bude pod pěti kruhy znovu bojovat česká lukostřelkyně. Marie Horáčková se do Tokia prostřílela při posledním možném pokusu, do zahájení her zbývalo pouhých 32 dní. „V hlavě mi běžela jediná myšlenka, že bez letenky do Tokia neodejdu,“ prozrazuje dcera Barbory Horáčkové, která Česko na hrách reprezentovala v Pekingu 2008.

Když Barbora Horáčková odjížděla do Pekingu, bylo Marii deset let. Přesto je z lukostřelců první, kdo od té doby bude na hrách startovat. V hloubi duše si přála na svou maminku navázat. I proto, že Barbora před třemi lety prohrála boj s rakovinou.

Celý rok trvalo, než se Marie s bolestnou ztrátou vyrovnala. Pomohl táta, blízcí, čas, ale i sport. A co jiného než lukostřelba. „Nebylo to jednoduché, ale sport má v sobě cosi léčivého,“ myslí si. Lukostřelba se stala jejím životním stylem, ač kdysi také tancovala, stepovala, a dokonce se stejně jako babička chtěla stát herečkou.

Jen jsem věděla, že chci vyhrát. Nikdy v životě jsem takhle dobře nestřílela.

V olympijském závodě chce předvést vše, co má ve svých rukou. Nervozitu krotí dýcháním. „Snažím se, aby mi do hlavy vůbec nedostalo, o co vlastně střílím,“ vysvětluje. Tak jako v olympijské kvalifikaci. „Jen jsem věděla, že chci vyhrát. Nikdy v životě jsem takhle dobře nestřílela.“

Chystá se především na psychický boj. „Na tréninku se snažíte zpevnit tělo a zmechanizovat pohyb, mnohokrát dokola opakovat to samé. Závod pak rozhoduje hlava,“ uvažuje třiadvacetiletá Češka. Proto se lukostřelci často věnují meditaci nebo vizuálnímu tréninku.

Čeští lukostřelci se dosud objevili na třech olympijských hrách, poprvé v Moskvě 1980, kde se také Zdenka Rousková Padevětová postarala o nejlepší české a československé umístění, když skončila těsně pod stupni vítězů čtvrtá.

Chcete vědět o lukostřelbě víc? Podívejte se na Olympijský magazín České televize.