Plavání přes překážky, skoky z místa, běžící jeleni a další bizarní olympijské disciplíny

Než se olympijský program ustálil do podoby, kterou můžeme považovat za tradiční, chvíli to trvalo. I proto se na scéně objevila řada bizarních disciplín, už dávno zapomenutých. Střílelo se na leccos, plavalo se pod vodou, běhaly se všelijaké štafety a nebo se šplhalo po provaze.

Když v roce 1894 činovníci usilující o obnovu olympijských her rozhodli, že za další dva roky v Aténách se bude opravdu soutěžit, nastalo trochu dilema, jaké sporty a disciplíny do programu zařadit. Kopírovat starověký program příliš nešlo – jednak byl poměrně skromný a jednak se samozřejmě společnost od 4. století výrazně proměnila.

Zakladatel moderních OH Pierre de Coubertin tedy jako vodítko vypracoval seznam doporučených sportů, jímž se pořadatelé někde více, někdy méně začali řídit. Rozhodující slovo však měli oni.

I proto se do programu dostala řada sportů a disciplín, které asi nejen dnešním pohledem naplňují definici bizarnosti. Nejvíc se jich objevilo v Paříži 1900, St. Louis 1904 a Londýně 1908, kdy olympijské soutěže byly součástí světových výstav. Hlavní snahou bylo zaujmout i nesportovní publikum, proto se zkoušelo kde co.

Hned v Paříži to byly rozmanité plavecké disciplíny. Například závod na 200 metrů překážek, kde účastníci nejprve museli z vody vyšplhat na sloup, pak přelézt jeden člun a druhý obeplout. Na trati 60 metrů se zase plavalo pod hladinou. Soutěže se v Seině zúčastnilo pouze čtrnáct zájemců, kteří byli hodnoceni nejen za zdolanou trasu (dva body za každý metr), ale i za čas strávený pod vodou (jeden bod za každou vteřinu).

Upřímně, závod diváky příliš nenadchl. Klasifikace byla příliš složitá a hlavně pořádně nic neviděli, protože z logiky věci se soupeření odehrávalo pod hladinou. Podobně o čtyři roky dopadly v St. Louis soutěže ve splývání.

Mrtví holubi a terče s jelenem

Asi nejkurióznější – i nejbrutálnější – pařížskou disciplínou byla střelba na holuby. Nikoli na asfaltové nebo hliněné, jaké se používají dnes při trapu, nýbrž na živé. Pravidlo bylo jednoduché: kdo jich nejvíc zabije, je vítězem. Vždycky bylo vypuštěno šest holubů a závodník jich musel v každém kole co nejvíc sestřelit. Údajně jich bylo zabito okolo tří set, belgický vítěz Leon de Lunden porazil druhého v pořadí, domácího Maurice Faura, poměrem 21:20 mrtvých holubů. I na tehdejší dobu to musela být drsná zkušenost, protože soutěž byla vzápětí z programu vyřazena. Bylo to poprvé a naposledy, kdy se na OH zabíjela zvířata.

Od roku 1908 se sice střílelo i na běžící jeleny, ale to už naštěstí byl pouze nakreslený terč, který se pohyboval. Derniéru měla tato disciplína v Melbourne v roce 1956. Také atletika vypadala na obnovených olympijských hrách poněkud odlišně. Hodně se běhalo na dlouhých tratích, včetně závodů na 5 mil, několika druhů steeplechase, krosů nebo týmové soutěže. Naopak štafety 4 x 100 a 4 x 400 metrů se objevily až v roce 1912.

Čtyřikrát se do programu (1900-1912) dostaly i skoky z místa: tedy dálka, výška a trojskok. Mimochodem, do dálky a výšky se skákalo také na koních, v Paříži v roce 1904.

Netypické nebylo pouze složení disciplín, ale někdy také sportoviště. Například v Paříži se v roce 1924 závodilo na atletické dráze dlouhé 500 metrů, o šestnáct let dřív v Londýně se plavci museli popasovat se stometrovým bazénem. Těm menší počet obrátek vyhovoval, obvykle je totiž při jejich ještě nedokonalé plavecké technice zdržovaly, proto v každé z šesti disciplín tenkrát padl světový rekord.

Československé zlato na laně

Relativně dlouho, přesně dvacet let od 1900 do 1920, se udrželo přetahování lanem. Jeho princip byl jednoduchý: pět závodníků na každé straně, a kdo dostane soupeře na svou stranu, vyhrál. Pokud se to do pěti minut nikomu nepodařilo, postupoval tým, který se posunul víc.

Už na úvodních OH v Aténách se do programu dostal šplh na laně a vydržel do Los Angeles 1932. Ovšem konal se značně nepravidelně, mezi prvním a posledních závodem už jenom v letech 1904 a 1924. Právě proto byl považován za jednu z méně důležitých gymnastických disciplín. Pro československý sport měl ovšem velký význam, protože v Paříži získal Bedřich Šupčík historicky první zlatou olympijskou medaili.

Úplný výčet kuriózních sportů a disciplín by byl hodně dlouhý, patřily by do něj i různé variace tradičních soutěží, jako byly vzpírání jednoruč, hod oštěpem obouruč, atletický desetiboj, jehož součástí byla třeba i chůze, nebo netypické distance v plaveckých i běžeckých štafetách. Nejbohatší v tomto ohledu byla Paříž 1900, kdy diváci mohly sledovat i automobilové soutěže nebo závody hasičů – ovšem posléze nebyly uznány za součást olympijského programu a v oficiálních výsledcích je nenajdete.

Chaos prvních olympiád skončil rokem 1924, od kdy o skladbě soutěží rozhodoval výhradně Mezinárodní olympijský výbor (nicméně počínaje Tokiem 2020 mají opět pořadatelé větší slovo). Nové sporty musejí splňovat řadu podmínek, mezi nimi rozšířenost ve světě a také existenci zastřešující mezinárodní organizace.

Pestré ukázkové sporty

Ani tak o výstřední novinky nebyla nouze, tentokrát však spíše jen v rámci tzv. ukázkových soutěží, jež měly svoje místo do roku 1992. V jejich rámci se objevovaly buď sporty spjaté s historií pořadatelských zemí, nebo takové, které usilovaly o to stát se součástí regulérního programu (což se povedlo např. volejbalu, tenisu, badmintonu). Diváci tak mohli vidět i např. lakros, australský fotbal, baskickou pelotu, korfbal, hokej na kolečkových bruslích nebo finskou variantu baseballu zvanou pesäpallo.

Na druhé straně bylo minimum sportů, jež by postupem let musely olympijský program opustit. Po roce 1936 to byly pouze baseball a softball, po krátké pauze se však vrátily.

Jiná situace je pochopitelně s jednotlivými disciplínami, kde se různě upravovala jejich náročnost, délka nebo množství, případně se k mužské variantě nově doplňovala verze pro ženy.

Zvláště cyklistika prošla výraznými změnami. Dráhové soutěže opustily kdysi tradiční závod na 1000 metrů s pevným startem, bodovací závod, týmová stíhačka nebo na silnici soutěž mužstev na 100 kilometrů – místo nich se jezdí keirin, madison, omnium. Z českého pohledu to byla škoda zejména u dráhařského tandemu, protože po roce 1972, kdy byl vyřazen, nastala velká éra nejprve dvojice Vačkář-Vymazal, potom je vystřídali Kučírek s Martínkem. Místo zlatých olympijských medailí sbírali „pouze“ tituly mistrů světa.

Ladění programu pokračuje

Někdy nevydržely ani disciplíny zařazené do programu teprve nedávno. Například v roce 1984 debutovala soutěž jednotlivkyň v synchronizovaném plavání (ano, jednotlivkyň, synchronizace zde měla co do činění s hudbou, nikoli s dalšími účastníky), ale po dvanácti letech ji nahradil závod družstev.

Pochopitelně, jaká disciplína je spíš zastaralou kuriozitou a která na olympijské hry rozhodně patří, na to můžou existovat různé názory. Proměňují se v čase (viz už zmíněný cyklistický tandem, dřív docela populární závod) i s ohledem na nové trendy.

Před každými olympijskými hrami se proto emotivně řeší, jaký sport už má nejlepší roky za sebou (viz nedávné debaty o podobě moderního pětiboje) a který naopak přitáhne mladou generaci i nové televizní publikum.

Nikdy se nestalo, že by program na dvou olympiádách za sebou byl totožný – a ani moderní doba na tom nic nezmění. Proto před třemi roky v Tokiu mohli fanoušci sledovat i sportovní lezení, karate, surfing a skateboarding, jednorázově se vrátily baseball se softballem. Za rok v Paříži si zase premiéru odbude breakdance.

A na šanci do budoucna čekají další: squash, šach, snooker, pickleball…