Legendární gymnastka Comaneciová: Vy řídíte svůj život směrem, kterým chcete

Maminka ji v šesti letech coby rozverné a neposedné dítko dotáhla do gymnastické tělocvičny. „Prý abych nezničila nábytek a neublížila si,“ usmívá se Nadia Comaneciová. O osm let později, tehdy jako čtrnáctiletá dívenka, vybojovala tři zlaté medaile. Legendární rumunská gymnastka posupně přidala další cenné kovy a dospěla v moudrou ženu.

Sedmdesátá léta patřila právě jí – holčičce s culíkem a ofinou. Nechybí jí žádný z nejcennějších kovů. Ve čtvrtek večer přidala další velké ocenění. Ze slavnostního večera ANOC Awards v Praze si odnesla cenu za „mimořádný výkon“.

Pětinásobná olympijská šampionka, mistryně světa i Evropy, zlatá medailistka z Univerziády se světu zapsala do paměti především jako první gymnastka, která získala perfektní desítku. „Lidé si pamatují desítku v Montrealu, ale byly to i jiné závody. Třeba tady v Praze jsem vyhrála mistrovství Evropy v roce 1977. Zvítězila jsem i na tom předchozím a dalším v Kodani. Šampionát byl každé dva roky, takže jsem šest let v kuse vyhrávala na velkých závodech,“ vysvětluje.

Právě evropský šampionát byl pro ni velkou výzvou. „Chtěla jsem velký evropský pohár. Tři tituly z mistrovství Evropy jsou důkazem dlouhověkosti. Když jsem v roce 1975 vyhrála mistrovství Evropy poprvé, dali mi velký pohár a řekli: Dáme ti místo něj malý pohár, ten velký dostaneš, až vyhraješ potřetí. Tehdy v Praze jsem vyhrála podruhé. Ten pohár jsem chtěla, protože byl původně vyroben v Rumunsku,“ vypráví. „Takže jsem byla moc šťastná, když jsem ho po šesti letech konečně získala. Olympiáda je skvělá, to nejlepší z nejlepšího. Ale tohle jde jen jednou...“

Dřina a zase dřina

Za úspěchem energické Nadii se skrývalo mnoho dřiny: „Trénovala jsem pět hodin denně. Můžete trénovat třeba jen dvě hodiny, ale pak nebudete nejlepší,“ směje se. Nejmladší olympijská vítězka gymnastického víceboje v historii si prošla i obdobím, kdy gymnastiku na chvíli vyřadila ze svých priorit. „V šestnácti nebo sedmnácti jsem si dala pauzu, ale to mě brzy omrzelo. Při sledování závodů mých kolegyní jsem si uvědomila, že vlastně mám být mezi nimi, a ne na tribuně.“ Aktivní kariéru tak opustila až v roce 1984.

Gymnastika je stále její život. Většinu času tráví v Oklahomě, kde se spolu s manželem Bartem Connerem, olympijským vítězem z Los Angeles, věnuje gymnastické akademii. Několikrát za rok se ale vrací do rodného Rumunska za charitativními aktivitami spojenými se sportováním a zdravím dětí.

O hledání cesty

Comaneciová je také maminkou jedenáctiletého syna. Ten ale zatím gymnastickou budoucnost neplánuje, oblíbil si lezectví, tenis a fotbal. „Od dvou let je ale se mnou v tělocvičně, naučil se přemety a další prvky,“ zakrývá si oči. „Říkám si, že se strachuji jako dříve moje máma, ale té jsem také říkala – neboj, vím, co dělám!“

Nadia Comaneciová je šťastnou ženou, a tak i působil její klidný a pozitivní projev. Při přebírání ceny za „mimořádný výkon“ vzpomněla proslulý citát Nelsona Mandely o síle sportu změnit svět a přitakala, že gymnastika rozhodně změnila její život. „Život je výzva pro každého. Nebo je to každý den jednoduché? Když se necítíte pohodlně, musíte najít cestu, jak to zlepšit,“ uvažuje. „Nebo jenom zůstat na cestě, na které jste. Vy řídíte svůj život směrem, kterým chcete a podle příležitostí, které máte.“

Foto: Markéta Navrátilová/ČOV