Láska v olympijských stájích. Když si klisna postaví hlavu kvůli hřebcům

Lidé si často nad něčím lámou hlavu. Ale co třeba takový kůň? Obzvlášť když ti, kteří ho sedlají, vyžadují každý den něco jiného. Není se čemu divit, že si pak občas postaví hlavu. Alespoň koně pro disciplínu „všestrannost“ toho musí zvládnout opravdu hodně. Tři různorodé disciplíny – drezura, cross country a závěrečný skokový parkur.

„Při drezuře musí být kůň plně koncentrovaný a navázaný na jezdce, v krosu zase bojovný a vykazovat značnou sílu a chtivost. Na parkuru po něm znovu chcete, aby s vámi zcela spolupracoval, byl opatrný a nedotýkal se překážek. Tady se nejvíc projeví navázanost mezi koněm a jezdcem,“ líčí Miloslav Příhoda, který společně s Miroslavem Trundou zvládl v Tokiu nelehkou olympijskou premiéru.

Jezdecká všestrannost by klidně mohla připomínat triatlon. Jenže čtvrtou, a tak trochu skrytou disciplínou je právě vzájemný soulad. A společná forma jezdce a koně se holt někdy nepotká. „Stalo se to i tady. Je hezké, že jsou tu všechny národy pospolu, nicméně v našem parkurovém týmu jsou dva hřebci a má klisna byla ob box vedle jednoho z hřebců,“ vypráví Trunda. „Takže to, že ho cítí, ji rozříjelo a samozřejmě je to i ten důvod, proč když jsem začal v drezuře cválat a opřel jsem se do ní, tak ona šla proti tlaku. To jsou věci, které nikdo neovlivní. Je to živé zvíře a my se jenom musíme snažit s ním vyjít.“

Vzájemná důvěra je důležitá stejně jako u lidí. „Koně vnímají pocity, nálady, to už člověk musí vycítit. U všestrannosti je to složitější tím, že máte tři odlišné disciplíny, na které je kůň jinak naladěn,“ vysvětluje Příhoda. „Ale na téhle úrovni už spolu kůň a jezdec závodí minimálně tři roky, perfektně se znají a důvěra mezi nimi je na takové úrovni, že kůň jezdci stoprocentně důvěřuje. A vy se snažíte jeho důvěru nezklamat.“ 

Vzhůru na módní přehlídku

Jezdectví, obzvlášť všestrannost, však není jen o sportovním výkonu. Je to i umění. A právě spojení sportu s uměním vždy rezonovalo v olympijském hnutí. Už jen samotná veterinární přejímka má své umělecké zabarvení. „Je pravidlem, že veterinární kondička je taková módní přehlídka, vždycky se na to dbalo a dbá.,“ říká Trunda. Olympijskou nástupovou kolekci z dílny návrhářky Zuzany Osako a Alpine Pro tak čeští jezdci hojně využili.

Vymódění jsou i koně. „V každé disciplíně se chcete po té dvojici něco jiného. Třeba do drezury nastupují co nejelegantnější. Já drezuru přirovnám ke krasobruslení. Celkový dojem dělá strašně moc a vzhledem k tomu, že tam jsou rozhodčí, a je to čistě subjektivní posuzování, snažíte se co nejvíc zaujmout,“ popisuje zákulisí Příhoda.

„Když vypadáte krásně už na té veterinární prohlídce, kde vás sbor rozhodčích vidí poprvé, a zaujmete je nějakým zajímavým outfitem, kůň vypadá v lesku a ve formě, uloží si vás rozhodčí do paměti. Z toho pak můžete těžit do dalších disciplín.“

Jenže to samozřejmě není jen tak. Hodit se do gala vyžaduje čas a poctivý přístup. „Nejvíc času tráví s koňmi ošetřovatelky, je to trošičku taková černá práce,“ přiznává Příhoda. „Ony jsou nezbytnými členy týmu, kteří pečují o koňskou srst, hřívu a ocas. A třeba příprava na veterinární přejímku, kde zaklušete dvacet třicet metrů, trvá hodinu a půl. Koně musíte vyšampónovat, zaplést culíky. Kvůli jedné minutě ho hodinu a půl chystáte.“

Tokijskou olympijskou misi si oba pochvalují. „Bylo to krásné co se týká ubytování, vesnice, komfortu pro koně. Nemůžu říct jediné špatné slovo,“ shrnuje Trunda. „Jsme strašně moc šťastní, že jsem tu mohli být.“