„I když teď neběhám, po Paříži pokukuju. Potřebuju ale osobák,“ říká maratonkyně Joglová

Z nuly na olympiádu za tři roky. Žádné zázračné dítě, ani nepřerušené sportovní úspěchy od žákovských kategorií. Olympijský příběh maratonkyně a běžkyně Marcely Joglové je plný démonů a temných pasáží. Překonala bulimii, vyrovnala se se ztrátou nejbližšího a dokazuje všem, že vstát a začít si plnit sportovní sny můžete klidně ve třiceti. Letenku do Tokia si navíc zajistila za pouhé tři roky od chvíle, kdy začala běhání brát vážně.

Co se na své cestě naučila? Jak jí v životě sport pomohl? Kdy se zrodil její olympijský sen?

Neřešili jsme jen minulost, ale i aktuální plány a kvalifikaci na Paříž 2024. Řekla Marcela své poslední slovo, nebo má v plánu se o Paříž porvat? Co jí žene dopředu a jaké překážky překonala od minulé olympiády? Je pořád stejně hladová? Jak vypadá její trénink teď, a jak vypadal v nejnáročnějším období? Co všechno kromě běhu dělá?

Jaké vidí milníky ve své kariéře a jak dlouho jí trvalo přepnout do módu profesionálky? Je Keňa nejlepší volba pro vysokohorské soustředění a vyhovovaly jí tamní podmínky? Dojde sportovec někdy do bodu uspokojení nebo chce pořád víc? V čem je kouzlo vodičů? Nenudí se při maratonu?

Kolotoč přejídání, výčitek a lží. Marcela se v minulosti utkala s bulimií. Jak to začalo a co všechno tahle nemoc změnila v jejím životě ? Bylo sociální vyčlenění jedním z nejtěžších následků? Už je to definitivně pryč?

Další díly podcastu Přes Příkop najdete ZDE.