Eva Samková: Snowboardisti už nejsou pankáči. Jsme olympijský sport!

Namalovaným knírkem na vysmáté dívčí tváři pobláznila Česko při olympijském triumfu v Soči a žertovnou tradici dodržela i při bronzovém úlovku o čtyři roky později v Pchjongčchangu. Eva Samková ve snowboardcrossu ovládla, co mohla, a to jí je teprve sedmadvacet.

Jak posiluje sebevědomí, čím ji přitahuje svět umění a proč je někdy lepší nechat se pádem vypnout, vysvětluje v rozhovoru pro Coach, který vychází 2. února jako příloha deníku Sport.

Slyšel jsem, že váš sport reprezentuje pankáčský pohled na svět. Je to pravda?

Nevím, jestli to ještě pořád platí. Záleží na úhlu pohledu. Srovnávám to třeba s gymnastikou, protože ta mi přijde jako extrém v drilu a přístupu k tréninku. V hierarchii týmové jsme jiní – s trenérem si tykám, jsme kámoši. A hlavně jde o to, že to člověka musí bavit. Nikdo nás tam nedrží napevno. Takže názor, že snowboardisti jsou pankáči, je asi přežitek. Jsme už olympijský sport, na soustředění chodíme spát v deset večer…

A to opravdu chodíte?

Já ano, kluci chodí později. Na soustředění vstáváme ráno, snažíme se být včas na sjezdovce. Nejsme sice jako lyžaři, ale nechodíme až na desátou.

Zapamatoval jsem si váš výrok: „Ten náš sport není o medailích. Je poměrně zábavný, mě baví ježdění. Nejsem typ sportovce, který by se soustředil pouze na olympiádu, mám to hozené jiným směrem. Pro mě jsou důležité jednotlivé jízdy ve Světovém poháru. Nejdůležitější je, abych byla spokojena se svým ježděním.“ Takhle to u vás je?

Ano, je. Samozřejmě, že už také dělám věci, které mě nebaví, ale vím, že jsou toho součástí.

Jaké třeba?

Například posilovnu jsem nikdy nijak extra nemilovala, ale dělám ji, chodím tam a jsem v tom důsledná. Protože vím, že je potřeba a že je součástí mého sportu a výsledku nebo úspěchu.

Co je pro vás úspěch?

Samozřejmě ne že by nešlo vůbec o medaile. Když člověk závodí, chce vyhrát. Ale není to o tom, že když nebudu mít medaili, ztratím smysl sportu. Já mám motivaci asi trošku jinde, spíše v té zábavě. Jsem v tomto hodně náročná, na to, co dělám. Ale potřebuju z toho mít radost. Nedávalo by mi smysl, kdyby mě to nebavilo.

Vy říkáte: Jdeme jezdit. Nikoliv: Jdeme trénovat.

Taky říkáme: Jdeme trénovat. Někdy to člověka prostě nebaví, ale ví, že to dá, a pak si jdeme jen tak zajezdit. Víte, já když si můžu jít jezdit na snowboardu i mimo trénink, tak jdu, protože to mám ráda. Když napadne sníh, přijedeme do Krkonoš, můžeme si tam vyšlapat na skialpech a sjet si dolů. Najdou se výjimky, ale většina lidí je nadšená z toho, že má možnost jezdit. Samozřejmě není to tak, že bychom jezdili od osmi do čtyř odpoledne. Vždyť jsem půl roku, někdy tři čtvrtě roku na sněhu. Nejsem úchyl, že bych musela být pořád v té zimě. Ale čas na snowboardu trávím ráda i jinak.

Trenér Marek Jelínek je původem gymnasta a kaskadér. Promítly se tyto jeho kořeny do vašeho stylu?

Občas létáme vzduchem. A i když nelétáme hlavou dolů, je potřeba, aby člověk ovládal své tělo a věděl, kde má ruce a nohy a jak s tělem zacházet. Základní gymnastická průprava je důležitá. Marek má vystudovanou FTVS a je specializací gymnasta. V gymnastice fungují fyzikální zákony a musíte se jimi řídit. Takže Marek byl první, kdo promítl fyziku do provedení a do snowboardcrossu. Vychází mu, že není dobré létat moc vzduchem, že je lepší létat plochou trajektorií, protože se snažíme být co nejrychlejší. Našel způsob, jak projet trať co nejrychleji. A to je podle mě tím, že je z jiného prostředí, že není typický snowboarďák, ale hledal v tom něco víc. A protože je hodně cílevědomý a naprostý puntičkář, perfekcionista, všechno do sebe zapadá.

Celý rozhovor s Evou Samkovou si přečtěte v magazínu COACH, který vychází 2. února v deníku Sport.

Rozhovor s olympijskou vítězkou Evou Samkovou vedl Zdeněk Haník, předseda České trenerské akademie ČOV.